Na konci 19. století měla Jihlava již necelých 24 tisíc obyvatel, zejména německé národnosti. S tím úzce souvisí i původní název našeho kina Reform (dnes velký sál v kině), které bylo primárně stavěno německy mluvícím obyvatelstvem. Od předvádění prvních filmů bratry Lumiéry v Paříži neuplynul ovšem ani rok a s jejich vynálezem už se mohlo seznámit i jihlavské publikum. Bratři Oeserovi představili v roce 1896 v místním hotelu svůj Original Kinematograph. Místní noviny Mährische Grenzbote o premiérovém promítání "oživených obrázků" podrobně informovaly dne 13.12.. Publikum vidělo na plátně práci rychlomalíře, ovocný trh v Paříži, falešnou hru v karty v přírodě pod rozevřeným deštníkem, mořskou úžinu Gibraltar či příjezd rychlovlaku do nádraží. Projekci provázely také zvukové nahrávky z fonografu. Dále Oeserové předváděli snímky Přerušený spánek, Slavnostní přivítání carského páru v Paříži, Mořský příboj, Pažížské pradleny a Korunovace v Moskvě. Z Jihlavy tato kočovná kinematografická společnost zamířila tehdy do Svitav. Další "živé fotografie" zažila Jihlava v prosinci roku 1989 v sále hotelu U Tří knížat za 10 krejcarů. Na plátně tentokrát přijížděl vlak do Berlína, jezdilo se gondolou Benátkami, k vidění byla italská horská artilerie. Sedm filmů se pak promítalo například od 9. do 16. května 1908 v suterénu dnešního Grandhotelu. Majitelem podniku byl Heinrich Reim.
Elite: První stálé jihlavské kino byste dnes už hledali marně. Budova významného jihlavského architekta Arthura Corraza se nacházela od roku 1912 na dnešním Štefánikově náměstí v blízkosti ulice Žižková naproti krajskému úřadu shruba v místech dnešní školy TGM. Promítalo se od 30.března 1912 a na první projekci byla naplněna celá kapacita kina, která tehdy činila 600 míst. Biograf nesl název Elite Kino – Theater. Projekce zda probíhaly až do roku 1923. Budově totiž hrozilo zřícení. Architekt na základě této zvěsti nechal konstrukci kina prověřit (stavba byla z cihel a dřeva) a rozhodl se v sále vybudovat podpěrné zdi. Provozovatel kina se tím cítil být natolik poškozen, že ukončil promítání. Poté zde vznikla modlitebna Československé církve, která fungovala do roku 1928 a musela ustoupit nově vznikající jubilejní škole T. G. Masaryka, otevřené v roce 1931.
Kino Reform: Bylo postaveno za 85 823 korun v roce 1914 Na Valech - v dnešní ulici Jana Masaryka (dnešní kino Dukla). Vídeňský architekt Clemens M. Kattner se nechal ovlivnit secesí. Budova stojí v zadní části na zasypaném městském příkopu. Provoz byl zahájen 1. 5. 1915. Promítáno tehdy bylo válečné drama Bratrství ve zbrani aneb Vojenská čest. Kino bylo majetkem města, které vlastnilo i licenci k pořádání veřejného kinematografického díla. Prvním vedoucím kina byl krátce divadelní ředitel Rudolf Fleischmann, od roku 1915 do roku 1923 pak byli nájemci kina Franz Klimsch, respektive jeho manželka Emilie. V letech 1923 až 1930 pověřila městská rada vedením kina ryze český Městský osvětový odbor. Technickým vedoucím byl Rudolf Zerzánek. V létě 1924 byla budova zrekonstruována a počet stálých míst byl v hledišti zvýšen z cca 300 na 500. Křeslo v lóži stálo tehdy sedm korun. Mnoho lidí se ptá, proč na jedné straně kina jsou falešné dveře. Ony původně falešné nebyly a právě jimi se vstupovalo do prostor lóží. Vzhledem k hospodářské krizi pak ovšem městská správa převzala kino do vlastní režie, kino spravovala šestičlenná skupina lidí. Aby byla odstraněna konkurence ostatních dvou kin ve městě, byla sjednána dohoda o nákupu filmů. Kino Reform také dostalo první zvukovou aparaturu za 450 tisíc korun a novou promítačku. Zvukový film se už totiž neúprosně prosazoval. Nejnavštívenějším filmem této etapy byla francouzská adaptace Hraběte Monte Christa režiséra Fescourta. Prvním zvukovým filmem v kině byl pak 7. 7. 1930 snímek Jen tebe jsem miloval a hned 22. 7. pak publikum zhlédlo i první český zvukový film Tonka Šibenice. V červnu 1942 bylo kino Reform převedeno na NSDAP, ale v lednu 1943 opět přešlo na městskou obec.
V roce 1945 byl název kina Reform změněn na Stalingrad. Kino pak přecházelo na stát a na městský národní výbor. V roce 1949 byl jeho interiér upraven (snížení počtu míst na 380) a v roce 1962 se název změnil na Dukla. Jako jediné je toto kino dodnes ve správě města Jihlava a je soukromě provozováno. Další rekonstrukce kina proběhla v roce 1976. V roce 1996 zanikla v Jihlavě tzv. Městská správa kin a kino bylo předáno novému soukromému provozovateli Mgr. Petru Kubicovi. S tím došlo k rozšířenní filmového plátna na širokoúhlé a přesunuta Dolby aparatura ze zaniklého kina Vysočina 70. V roce 2008 jihlavská radnice zajistila kompletní rekonstrukci budovy, původní sál byl rozdělen na dva sály. Sál Reform (162 míst k sezení) nese název podle původního názvu kina Dukla a sál Edison (60 míst k sezení) nese jméno podle bývalého Jihlavského kina. V létě 2009 dal dlouholetý provozovatel výpověď z nájmu a ukončil pod svým jménem provozování kina. Na podzim téhož roku převzalo provoz Statutární město Jihlava. 15.listopadu 2012 bylo kino vybavenou digitální technologií DCI včeně možnosti projekce 3D v sále Reform. K 1.dubnu 2013 kino převzala pod svou správu firma D-Cinema, která kino provozuje i vsoučasné době.
1. a 2. května roku 2015 proběhly dvoudenní oslavy stoletého výročí provozu. Kino se tak stalo jedním z nejstarších fungujících kin v České republice. K výročí byly vypůjčeny jak filmy nejnovější a předpremiérové, tak i filmy staré, vyrobené ještě na filmovém páse. Byly uvedeny tyto tituly: Ashaver (1915), Tři oříšky pro popelku (1973), S čerty nejsou žerty (1984), Nejistá sezóna (1987), Obecná škola (1991), Klub rváčů (1999), Gravitace (2013 / ve 3D), Jak vycvičit draka 2 (2014 / ve 3D), Dejte mi pokoj! (2015)
Bio Edison stálo v Dřevěných mlýnech, vpravo za mostem přes řeku Jihlavu v Havlíčkově ulici č. 68. Plány navrhl pro manžele Adolfa a Terezii Korutnerovy v květnu 1914 Vincenz Zeizinger. Hlavní sál pojal 504 diváků. Bio Edison často měnilo své majitele (Dr. Anton Hebar, Jan Dorazil, Josef, Adolf a Karla Ručtí, Stanislav J. Dvořák, Tomáš Mikl, Karel a Růžena Domkářovi). Jeho rozpočet zlepšoval Edison Bar v poschodí přístavby. Od roku 1927 kino provozovala Matice školská, technicky jej řídil Rudolf Zerzánek. Kino bylo ozvučeno až roku 1932. Kino poté provozoval II. odbor Národní jednoty v Jihlavě Dřevěných Mlýnech. Po přístavbě v roce 1924 mělo kino kapacitu 794 míst. Za okupace se kino jmenovalo Deutsches Volkskino, po druhé světové válce pak bio Spojenců. V roce 1946 kino ukončilo provoz. Před zbouráním v průběhu 60. let budova sloužila jako skladiště barev. Poslední projekce probíhaly na venkovním plátně před budovou kina.
Kino Adria: Otevřeno bylo 25. 12. 1929 ve velkém sále Legiodomu (pozdější kino Vysočina 70). Bylo na svou dobu kvalitně vybaveno projekční a zvukovou technikou. Sál měl i ústřední topení a ventilaci, vešlo se do něj 460 diváků v přízemí a 172 na galerii. Licenci měla Československá obec legionářská, kino vedl Rudolf Zerzánek. V roce 1930 tu byl např. nejúspěšnějším filmem Tarzan.Provoz kina se ovšem dostal do krize, která byla překonána až po převzetí kina městem Jihlava. Od roku 1932 tedy spravovalo Adrii tehdejší vedení kina Reform a sál byl využíván i ke kulturním účelům. V roce 1941 se stalo majitelem kina Obecně prospěšné stavební a bytové družstvo Horáckého domu pro Jihlavu a okolí. V roce 1945 bylo kino Adria přejmenováno na Praha. Kino Praha (ještě později Oko) bylo pak v roce 1967 adaptováno a stalo se nejmodernějším jihlavským kinem s názvem Vysočina 70 s možností projekci 70mm filmů tzv. s platickým obrazem a nejmodernějším zvukem. Kino se v 90. letech proměnilo na prodejnu nábytku.
Kino Stadion se nacházelo od roku 1935 v přízemí sokolovny na ulici Tyršova. Na začátku roku 1942 bylo přejmenováno na Viktoria-Kino, ještě později na Svět. V letech 1957-58 bylo přestavěno na širokoúhlé s názvem Panorama. Po roce 1989 se budova vrátila TJ Sokol a kino neslo stejný název Sokol. Plány na stavbu sokolovny navrhl brněnský funkcionalista Bohuslav Fuchs v lednu 1935. V hlavním sále kina byl prostor pro 508 diváků. Provoz byl zahájen 26. 10. 1935 filmem Maryša . Na konci roku 2008 kino ukončilo svůj provoz. Po rekonstrukci je v budově od 1. dubna 2011 adaptována alternativní scéna DIOD – divadlo otevřených dveří.
Letní kino: V roce 1949 byl v areálu lesoparku Heulos vybudován přírodní amfiteátr. Kino a vlastně celý prostor byl budován hlavně brigádnicky a následně využíván k masovým politickým akcím. Prostor tedy nebyl jen letním kinemV roce 1951 se v tomto prostoru poprvé konal Filmový festival pracujících. Filmy se nejprve promítaly na plátno 10 x 8 metrů, ale v roce 1959 byla vybudována promítací stěna s plátnem 27,5 x 11 m, která se ve své době řadila k největším ve střední Evropě. V 90. letech byly promítací stroje z Letního kina odvezeny a provoz kina ukončen. V roce 2010 jihlavská radnice areál nechala zrekonstruovat, areál se začal znovu intenzivněji využívat pro kulturní i sportovní akce a došlo k částečné revitalizaci celého prostoru. V současné době se i na jihlavské radnici zabývají myšlenkou znovuzprovoznění letního kina.
Kino Mír: V roce 1951 se stala součástí Jihlavy obec Bedřichov, kde bylo v provozu od roku 1950 kino Mír v sále hostince v Sokolovské ulici č. 128. Místo takzvané Točny (dříve hotel Severní Točna). V sále bylo místo pro 257 diváků.
DKO: Dům kultury a odborů byl slavnostně otevřen 31.12.1961, po uvedení do provozu v jeho divadelním sále působil také Filmový klub, jeden z nejstarších v Československu. Filmový klub se během roku 2007 přestěhoval do kina Dukla, kde působí dodnes.
